Limity těžkých kovů pro pitnou vodu: Sb 5 µg/l; Cr 50 µg/l; Cd 5 µg/l; Cu 1000 µg/l (tj. 1 mg/l); Ni 20 µg/l; Pb 10 µg/l; Hg 1 µg/l; Se 10 µg/l; Ag 50 µg/l
- Bez barvy, chuti či zápachu
- Chronická otrava, poškození orgánů a tělesných funkcí
Odstranění těžkých kovů z vody
Těžké kovy jsou například chrom, měď, stříbro, olovo, nikl, rtuť, kadmium.
Jejich přítomnost v pitné vodě bez rozboru vody neodhalíte, jsou totiž bez chuti a bez zápachu a nemají vliv na zabarvení vody. V přírodě se volně příliš nevyskytují a ve vodě nebývají dobře rozpustné. V důsledku kyselých dešťů, průsaky ze skládek, nebo v odpadních vodách z průmyslu se však mohou do vodních zdrojů dostávat.
Zdravotní rizika
Těžké kovy jsou vysoce toxické nejen pro člověka, ale pro životní prostředí a vodní organismy obecně. Jejich koncentrace nebývá většinou tak vysoká, aby po požití kontaminované vody hrozila akutní otrava, daleko vážnější problém představuje riziko chronické otravy. Při dlouhodobém pití kontaminované vody se totiž těžké kovy v organismu kumulují a mohou způsobit vážné selhání orgánů a poškození životních funkcí.
Konkrétní průběh otravy závisí na daném kovu. Mohou se ukládat do kostí (např olovo ve vodě), ohrožovat ledviny či centrální nervovou soustavu, způsobovat vyrážky (například nikl ve vodě) a jiné kožní problémy. Většina jich má také karcinogenní účinky a poškozuje vyvíjející se plod. Léčba spočívá většinou v podávání tzv. komplexačních činidel. Tyto látky tvoří s kationty kovů komplexní sloučeniny tzv. cheláty. Ty jsou následně z organismu vyloučeny z močí. Mezi komplexační činidla takové např. EDTA (kyselina tetradiamintetraoctová) nebo DMSA (dimerkaptojantarová)
Limity ve vodě
Maximální dovolené hmotnostní koncentrace těžkých kovů v pitné vodě se pohybují v řádech mikrogramů na litr (μg/l). Pro olovo a selen je to 10μg/l, pro kadmium 5 μg/l, pro nikl 20 μg/l, pro stříbro 25 μg/l a chrom 50 μg/l. U mědi je maximální povolená koncentrace 1 mg/l naopak u rtuti je tento limit tisíckrát menší tedy 1 μg/l.
Jak těžké kovy z vody odstranit?
K odstranění se naštěstí dají použít relativně jednoduché metody. Ve vodárenství se využívá koagulace, u menších zdrojů se pak volí spíše adsorpce na aktivním uhlí nebo speciálních ionexech, případně reverzní osmóza. Základem je však prevence šíření těchto kovů do prostředí a do zdrojů vody. Proto je třeba důsledně dodržovat postupy likvidace odpadních vod, nevytvářet nelegální skládky a nebezpečný odpad (např. rtuťové výbojky) dávat do sběrných dvorů. Je třeba také dobře volit materiál rozvodů vody.
Adsorpce na aktivním uhlí
Adsorpce na aktivní uhlí je poměrně jednoduchá metoda, kterou lze využít nejen k odstranění těžkých kovů z pitné vody, ale také k odstranění pesticidů nebo látek ovlivňujících chuť a zápach vody. Aktivní uhlí se nejčastěji používá buď v práškové nebo granulované formě. Práškové aktivní uhlí se dávkuje přímo do vody a využívá se při přechodných neb sezónních úpravách.
Mezi jeho nevýhody patří především to, že po adsorpci je nutné ho z vody odstranit a po vyčerpání sorpční kapacity se nedá regenerovat. Naproti tomu granulované aktivní uhlí se používá kontinuálně, jako filtrační náplň. Po vyčerpání sorpční kapacity ho lze regenerovat a opětovně použít, adsorpční rovnováha se ale ustanovuje pomaleji než u práškové formy.
Časté dotazy
Mezi těžké kovy patří například chrom, měď, stříbro, olovo, nikl, rtuť a kadmium.
Zdrojem olova ve vodě bývá obvykle zrezivělé vodovodní potrubí. Odstraňování olova z pitné vody se provádí srážením, flokulací, iontovou výměnou či membránovou filtrací.
Způsobů odstraňování těžkých kovů je řada. Vzhledem k efektivitě i ekonomické nenáročnosti se obvykle používají granulované sorpční materiály na bázi hydroxidu železa.
K odstranění rtuti z vody se využívá např. koagulace.
Kromě srážení se na odstranění těžkých kovů zvody nejčastěji používá sorpce.
