Uran ve vodě a jeho odstranění
Uran je stříbrně lesklý radioaktivní chemický prvek patřící mezi skupinu kovů nazývaných aktinoidy. Prvek byl nalezen Martinem Heinrichem Klaprothem v roce 1789. V čisté formě byl izolován až v roce 1841. Uran není příliš tvrdý a lze ho válcovat za běžné teploty. V podobě prášku je samozápalný. Hustota uranu je 19,01 g/cm3, je tedy asi o 70% těžší než olovo.
Ve vodách se uran přirozeně vyskytuje jako směs izotopů. V poměrně velké koncentraci se nachází v mořské slané vodě – 3,3 mikrogramů na litr vody. Ve sladké vodě bývá jeho obsah značně proměnný.
Uran ve vodě
Koncentrace uranu ve vodách záleží na typu geologického podloží. Mobilitu uranu ve vodách, ale i v zemi ovliňuje více faktorů jako například pH, oxidačně redukční potenciál nebo množství organických i anorganických látek. Uran je dobře rozpustný, což bohužel usnadňuje jeho kontaminaci podzemních vod.
Doporučené limity uranu v pitné vodě dle WHO
- 1993 – 140 µg/l
- 1998 – 2 µg/l
- 2003 – 9 µg/l
- 2004 – 15 µg/l
Následky radioaktivního záření
Při rozpadu uranových jader vzniká radioaktivní záření, které může osobám dlouhodobě vystaveným jeho účinkům ve vyšších dávkách způsobovat zdravotní obtíže, včetně únavy, nádorů, leukémií či rakoviny plic.
Obchodní manažer
